Je volič hlupák, který se chová naprosto iracionálně?

Všichni jistě znají to známé pořekadlo, ve kterém je marná snaha někomu se zavděčit přirovnávána k házením perel sviním.

Krajské volby a volby do jedné třetiny senátu ukázaly, že toto pořekadlo platí i v politice. Zářným příkladem je ČSSD, která rozdávala plnými hrstmi na všechny strany. Zvyšovala platy státním úředníkům, učitelům, zdravotníkům, policistům i vojákům, slíbila navýšení důchodů a minimální mzdy, ale přesto ve volbách absolutně vyhořela. Před volbami jsem na tomto místě publikoval blog ve kterém jsem se pokusil aplikovat teorii racionální volby na náš stranický systém. Tato teorie, ve zkratce, tvrdí, že volič se chová racionálně, pokud dá u voleb svůj hlas straně, jejíž potenciální vítězství mu přinese největší prospěch. Strana se pak chová racionálně, pokud vytváří svůj program tak, aby přilákal co nejvíce voličů, čímž strana maximalizuje svůj podíl na moci. Jak však vidíme z výsledku nedávných voleb, tak voliči se chovají naprosto iracionálně. Nejenže nezvolili strany, které jim měly být, v rámci ochrany jejich ekonomických zájmů, nejvíce blízké, ale často se vůbec neobtěžovali k volbám vůbec přijít.

Na takové iracionální chování voličů nejvíce doplatily, kromě zmíněné sociální demokracie, strany brojící proti zavedení EET, tedy TOP 09 a Soukromníci. Tyto strany si od toho to volebního trháku slibovaly masivní podporu živnostníků, ale vděčnosti se nedočkali. Poražena byla i KSČM, která sice nic nerozdávala, ani nic převratného nenabízela, jen zdůrazňovala úspěchy svých zástupců ve vedení krajů a to, že tito se na rozdíl od některých svých kolegů, vyhnuli různým skandálům, což ovšem také vůbec nestačilo. Naopak mezi vítěze lze zařadit SPD, která bodovala nejlépe uchopeným tématem obrany proti muslimským imigrantům, což sice není zrovna téma, které s teorií racionální volby souvisí, protože strach a pocit ohrožení jsou spíše emočního charakteru, ale je potřeba uznat, že kroky k obraně rodiny, či společnosti mohou mít i racionální základ a pro část našich obyvatel tak může být toto téma prioritou. Je ovšem otázkou, zda téma migrace patří ke krajským volbám, neboť kompetence krajů jsou v této oblasti prakticky nulové. Dalším vítězem jsou Starostové, jejíž jedinou nabídkou byly jejich zkušenosti s řízením obcí, což je sice plus, ale je otázkou, jak by mohlo toto uskupení, složené z výrazných individualit, nalézt společnou řeč při řešení celospolečenských problémů a zda absenci idejí lze nahradit pouhým pragmatismem.

Hlavními vítězi se stalo hnutí ANO, jehož předseda Babiš se prezentoval spíše jako strýček Skrblík, než jako rozdavačný Santa Klaus a přesto v krajských volbách triumfoval. Voličům možná imponoval svým profilem úspěšného podnikatele, strážce státní pokladny, který umí vybírat daně, profilem bojovníka proti korupci, který se nebojí opřít se do svých soupeřů. Voliči ANO vsadili na to, že osoba jeho předsedy je zárukou světlých zítřků, což je sázka na intuici. Důvěra je sice jistě pěkná vlastnost, ale s racionalitou nejde moc do kupy. KDU – ČSL bodovala hlavně v senátních volbách, ale i krajské výsledky byly překvapivě dobré. Jelikož program lidovců obsahoval většinou jen nekonkrétní sliby, jaké prezentovaly i další strany, je úspěch této strany překvapením a politologové a odborníci na politický marketing tak dostali pěkný námět pro své analýzy. Předběžně lze konstatovat, že za úspěchem lidovců není genialita jejich volebních štábů, ale spíše to, že si lidovci na rozdíl od sociálních demokratů a komunistů udrželi své voliče, což při nízké volební účasti znamenalo jejich úspěch. V druhém kole senátních voleb se pak také zřejmě projevila snaha nepřipustit příliš velký úspěch ANO a to málo voličů, kteří se dostavili k urnám, hlasovalo zejména proti Babišovi“.

Náš život je soubojem racionality a emocí a je vidět, že v nynějším rozhodování voličů zřetelně převládaly emoce. Touha po změně má racionální základ v tom, že občas je potřeba pročistit vzduch v prostorách zatuchlých sněmovních sálů a připomenout našim zástupcům, že židle, na kterých sedí, jim nejsou přiřknuty na věky. Ovšem iracionální je prosazovat změnu za každou cenu, tedy i v případě, že tato může současný stav ještě zhoršit. Je těžko odhadnout zda noví zastupitelé a senátoři budou schopnější než ti minulí, výsledky jejich práce budeme moci zhodnotit až s jistým časovým odstupem. Problémem však je, že noví zastupitelé obdrželi poměrně slabý mandát a velká část populace se tak zbavila možnosti zasahovat, prostřednictvím svých zástupců, do věci veřejných. Není to ovšem jen o lenosti a "hlouposti" voličů, ale především o tom, že jim politici nedokáží objasnit k čemu kraje a senát slouží a zda tyto instituce mají opravdu takové pravomoci, aby mohly bezprostředně ovlivňovat náš život. Výrok pana Babiše o možnosti zrušení senátu nebyl v tuto dobu příliš šťastný, ale debata o tomto tématu je zcela legitimní, stejně jako debata o přiznání větších kompetencí krajům, či odstranění toho to mezičlánku státní správy. Volby skončily, ale další jsou za dveřmi. Krajské volby a volby do senátu byly výstražným mementem daným politikům tradičních stran, aby si tito uvědomili, že témata, která nastolují, nejsou voličům blízká a že chování mnoha z nich voliče odpuzuje. Pokud si politici nevezmou výstrahu k srdci, tak se jim může stát, že jejich kariéra, či dokonce jejich strany mohou brzy skončit na politickém hřbitově.