Češi zadržení v Turecku nejsou žádní uličníci, jsou to hrdinové

Snad mi autoři seriálu Comeback prominou, že jsem si z jejich dílka vypůjčil hlášku použitou v mém poněkud provokativním titulku, ale prostě se mi zdála docela případná.

Ve svém blogu se dlouhodobě věnuji situaci v Turecku a sousední Sýrii a mezi jinými články jsem asi před rokem publikoval příspěvek, který se věnoval zahraničním dobrovolníkům bojujících v jednotkách syrských a iráckých Kurdů[1]. Zamýšlel jsem se nad jejich motivací a nazval jsem je novodobými Dony Quijoty, kteří bojují i za nás. O tom, že Kurdové, zejména ti syrští, to nemají vůbec lehké, není asi vůbec pochyb. Neměli to snadné před občanskou válkou a po jejím vypuknutí se dostali mezi mlýnské kameny, které je drtily ze všech stran. Na jedné straně vládní vojska, na druhé straně sunnitští radikálové, a aby toho nebylo málo tak se nastalé situace snaží využít i sousední Turecko, které se do konfliktu aktivně zapojilo na straně sunnitů. Nevraživost Turecka k syrským Kurdům nesouvisí pouze s tím, že se zájmy obou stran často kříží, ale hlavně s tím, že případná svoboda syrských Kurdů by mohla být inspirací i pro ty turecké. To, že Turecko v rámci prosazování svých zájmů podporovalo islámské radikály z IS, není žádným tajemstvím. Přes turecké hranice proudila ropa, z jejíž prodeje byl tento kvazistát financován, proudily tady zbraně, dodávané údajně tzv. umírněné opozici, byla to trasa, kterou přicházeli zahraniční džihádisté, kteří měli dokonce svou neoficiální kancelář v Istanbulu[2]. Západ nad tím vším zavíral oči, protože Turecko je pro něj strategický partner v regionu.

Spojené státy ovšem časem pochopili, že syrští Kurdové mohou být jejich silným spojencem v boji proti Islámskému státu a začaly kurdské jednotky podporovat. Turecku se to samozřejmě nelíbí, ale vzdorovat USA je přece jen nad jejich síly. USA dodávají Kurdům zbraně a vyslali tam i poradce, kteří jistě jen nekoordinují bojové akce, ale i dohlížejí, aby se americké zbraně nedostávaly do Turecka. Spojené státy také donutily Kurdy, aby se stáhli z dobytých území na západ od řeky Eufratu a toto území tak vlastně předali do rukou Turků. Obava Turecka ze zasahování jednotek syrských Kurdů YPG na území Turecka, či jejich přímá podpora tureckým Kurdům je tedy nerelevantní. Vraťme se však k českým „teroristům“ zadrženými v Turecku. Markéta Všelichová a Miroslav Farkas se nikdy netajili tím, že jsou sympatizanty syrských Kurdů a údajně se i zapojili do bojů v jejich jednotkách. Turecko tvrdí, že Farkas prošel výcvikem ve francouzské cizinecké legii a u jednotek německých speciálních jednotek, což asi není zcela pravdivé tvrzení, ale zatím nebylo vyvráceno[3]. Otázkou ovšem je, jestli měli Turci právo obvinit naše občany z terorismu, když jejich činnost v Sýrii se zaměřovala jen na podporu boje syrských Kurdů proti IS a ne proti Turecké republice. To, že YPG je na seznamu teroristických organizací v tomto autoritářském státě jen vypovídá o jeho nedemokratickém charakteru a západní země by měly ve vztahu k této zemi zvolit daleko tvrdší přístup.

Mnoho lidí v diskusích útočí na oba české aktéry pro jejich údajnou „blbost“, že se na území Sýrie snažili dostat z Turecka. Poněkud však zapadlo, že, podle známých informací, tito cestovali přes Jordánsko a po vyhoštění z této země se jim jen v Turecku při přestupu podařilo „ztratit“ a pokusili se tedy přejít hranice z Turecka, údajně do Iráku. Naši mladí spoluobčané jsou možná trochu dobrodruzi, možná jsou trochu naivní a asi to nebudou ti správní hrdinové, ale nemůžeme jím upřít odvahu postavit se na stranu slabých a utlačovaných. Většina z nás spoléhá na to, že boj s radikálním islámem za nás vyřeší politici, kteří ovšem často jen hájí mocenské zájmy svých zemí a své spojence mění podle toho, jak jim to právě vyhovuje. Není to tak dávno, co Rusové „odkopli“ syrské Kurdy, které využili při sporech s Tureckem poté, co se s Turky opětovně sblížili. Západ poměrně masívně podporuje irácké Kurdy, ale ti syrští jsou zřetelně opomíjeni. Můžeme hádat, zda je za tím levicová orientace YPG, či odpor Turecka, ale je faktem, že těžké zbraně syrským Kurdům příliš neproudí. Dobrovolníci ze západních zemí samozřejmě situaci na syrském bojišti nemohou rozhodnout, ale mohou pomoci medializaci konfliktu a také být vzpruhou kurdským bojovníkům, kteří se s nimi určitě necítí být tak sami.

Zadržení Čechů jistě nadělalo vrásky naší diplomacii, která má podle mě dvě možnosti jak se ke kauze postavit a docílit propuštění zadržených. Buď bude Turkům lízat paty a zkoušet si je zavázat např. podporou jejich vstupu do EU, či zrušením víz pro turecké občany, nebo zvolí riskantnější cestu, která bude založena na právní argumentaci a využití pák skrze naše spojence v EU a USA k nátlaku na Turecko. Možná by se jím měly připomenout jejich hříšky, co se týká dodržování lidských práv a jejich spolupráci s IS. Ne Všelichová a Farkas nejsou hrdinové, ale nezaslouží si, aby strávili léta v neslavně proslulých tureckých vězeních a jejich osud by neměl zůstat jen v rukou diplomatů, ale solidaritu s nimi by měli projevit všichni čeští občané, jimž není cizí touha po právu a spravedlnosti.

[1] http://alesmerta.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=476994

[2] Odkazy v mých starších článcích

[3] Podle MF Dnes prošel Farkas přijímačem v cizinecké legii