La historia me absolverá

Historie mě zbaví viny. Takto zakončil mladý právník Fidel Castro svou obhajobu u soudu, po svém zatčení za účast při útoku vzbouřenců na kasárna Moncada v roce 1953.

Tehdy se ještě ovšem nehlásil ke komunismu, ale byl členem kubánské, nacionalistické strany Partido Ortodoxo, která přišla o téměř jisté volební vítězství pučem generála Batisty v roce 1952. A byl to právě bývalý seržant Batista, který ovládal kubánskou politiku prakticky již od revoluce v roce 1933, kdo se měl stát hlavní protihráčem Castra na jeho cestě k moci. Diktátor Batista se držel u moci nejen pomoci kubánské armády a nechvalně proslulé tajné policie, ale spoléhal zejména na podporu Američanů, kteří již od vzniku nezávislé Kuby do politiky a ekonomiky ostrova významně zasahovali[1]. Mnoha Kubáncům se ale tento americký protektorát nezamlouval, vadilo jim, že Američané ovládají většinu ekonomiky, vlastní většinu zemědělské půdy a že se jim po spojení Batisty s americkou mafií podařilo udělat z Kuby největší doupě neřesti na západní polokouli, což samozřejmě znamenalo rozvoj zločinnosti, prostituce a hazardu. Opozice proti Batistovi a jeho spojencům - Američanům postupně sílila, což byl rozhodující faktor, který pomohl Castrovi porazit nenáviděného diktátora v občanské válce, kterou zahájil po svém propuštění z vězení a krátkém pobytu v Mexiku, kde zformuloval zárodek budoucí povstalecké armády.

První po Batistovskou vládu rozhodně nelze nazvat komunistickou, ale pravo-středou, v jejímž čele stál liberál José Miró Cordona, ovšem ozbrojené síly byly ovládány Castrovým hnutím M-26, které postupně převzalo moc. Nyní je často Fidelovi předhazováno jeho komunistické zaměření, ale položme si otázku, nebyl jeho pozdější příklon k Sovětskému svazu a komunismu zapříčiněn krátkozrakou politikou Spojených států, kterou již během občanské války např. kritizoval i britský velvyslanec? Spojené státy striktně odmítly pozemkovou reformu, která měla omezit vlastnictví půdy na 404 ha, což se samozřejmě dotklo majetku mnoha Američanů. Je paradoxem, že Američané prosadili provedení podobné reformy v poválečném Japonsku, ale výměra pozemku byla podstatně menší. Američané kontovali snížením nákupu kubánského cukru, což roztočilo spirálu vzájemných protiakcí, která ze strany USA pokračovala odmítnutím zpracování sovětské ropy v rafineriích vlastněnými západními vlastníky, potopením lodě přepravující na Kubu belgické zbraně a nakonec vyhlášením obchodního embarga a zorganizováním vylodění kubánských exulantů v Zátoce sviní v roce 1961.

Až tato událost dovedla Fidela k rozhodnutí, že příklon k tehdejšímu SSSR je nutností, pokud chce, aby jeho vláda zůstala u moci a aby si zachoval nezávislost na USA. Oponenti namítnou, že Castro tedy jen vyměnil závislost na USA za závislost na SSSR, ale opravdový příklon k Sovětům přišel až v roce 1968, kdy Fidel podpořil vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa. I když se v čase ekonomická závislost prohlubovala, Kuba se nikdy nestala satelitem SSSR a zachovávala si částečně nezávislou zahraniční politiku. Po zhroucení SSSR se režim ocitl v ekonomických turbulencích a jeho ideové zakotvení spolu s oprášeným nacionalismem se staly zdroji legitimity, kterými se kubánská vláda zaštituje do dnes.

Fidel Castro se cítil být následovníkem bojovníků za nezávislost Latinské Ameriky a Kuby – Simóna Bolívara a José Martího a takto je i mnohými Latinoameričany přijímán. Státy třetího světa nemohou zapomenout na jeho podporu při dekolonizaci a později při rozvoji zdravotnictví v jejich zemích. Ostatně solidarita s utlačovanými a chudými je zmiňována i v preambuli kubánské ústavy a kubánská vláda se ji snažila naplňovat, bohužel někdy i na úkor kubánských občanů. O tom, že o kubánském režimu se nedá mluvit, jako o liberální demokracii není pochyb. Ovšem svoboda to nejsou jen politická práva, ale také práva sociální. Kubánská životní úroveň je sice nízká, ale na rozdíl od mnoha zemí LA a třetího světa, zde funguje dostupnost zdravotní péče a vzdělání pro všechny obyvatele, nikdo zde neumírá hladem, neřádí zde gangy, jak je to jinde v LA běžné. Kuba se začala měnit již za života Fidela Castra a tento trend bude nadále pokračovat. Je docela možné, že i zde bude zanedlouho restaurován ryzí kapitalismus se všemi jeho klady i zápory a opětovnou ekonomickou nadvládou USA. Až pak si možná část Kubánců s nostalgií vzpomene na svého El Comandanta, který je sice neučinil bohatými, ale pomohl jim udržet si národní hrdost a ukázal, že i stát velikosti Kuby se může zapsat do dějin nejen regionu, ale i světa.

[1] Viz Plattův dodatek