Odpověď samozřejmě zní ano, ale je otázkou, zda je schopna a ochotna tyto nástroje v praxi uplatnit.
Jak uvedl v pátečním Právu profesor Jan Keller, tak podle průzkumu, který proběhl v Tunisku, se polovina mladých lidí chystá odejít do Evropy. Jelikož průměrný věk Tunisanů je 26 let tak lehce odhadneme, že se jedná asi o polovinu populace, tedy zhruba pět miliónů lidí. Tunisko je přitom prezentováno jako demokratická země a důvody k migraci mohou být tedy pouze ekonomické. To, že za současnou migrační vlnou stojí rozdíl mezi životní úrovní v zemích Evropy a životní úrovní v zemích Afriky a Blízkého Východu může rozporovat jen ignorant i když oficiálně jsou jako příčiny migrace uváděny konflikty - např. ty v Sýrii, Nigérii, Súdánu, či Eritrei. Položme si však hypotetickou otázku, nestojí i za těmito válkami často chudoba, nebo ekonomické nerovnosti, které jsou rozbuškou náboženských, či etnických konfliktů? Připomeňme si, jak vzniklo ono pověstné Arabské jaro, které západ vítal jako příchod demokracie do arabského světa. Požár revolty se začal šířit z Tuniska poté, co se upálil chudý pouliční prodavač, který neměl na úplatek pro úředníka, jenž mu tedy za trest odebral živnost.
Chudí lidé v mnoha zemích severní Afriky a Blízkého východu podpořili islámské síly, které se nejvíce vymezovaly vůči stávajícímu establishmentu v naději, že jejich vítězství jim přinese zlepšení ekonomické situace. Tato vize se však nenaplnila a i za asistence západu naopak došlo k rozvratu v těchto zemích, či jen k výměně diktátorů, kteří nejsou schopni reformovat zkorumpované systémy, nefungující ekonomiku a odstranit neuvěřitelné majetkové nerovnosti. Nemůžeme se tedy divit, že většina lidí, kteří ztratili veškeré své naděje, chce hledat útočiště v Evropě, která jim z televizních obrazovek musí připadat jako ráj na zemi. Evropa ovšem není nafukovací a je zřejmé, že pokud by přijala polovinu Afričanů a utečenců z Blízkého Východu tak by ekonomicky zkolabovala, což by neprospělo ani migrantům, ani původním obyvatelům Evropy. Problém by to byl samozřejmě nejenom ekonomický, ale i kulturní, což je ostatně vidět již nyní. Aby se katastrofický scénář nenaplnil, musí Evropa využít všech svých prostředků k jeho odvrácení, což si však někteří vrcholní evropští politici stále nejsou schopni připustit a neustále opakují mantru, my to zvládneme.
Realisté však již dávno vědí, že abychom kolaps odvrátili tak musíme zkombinovat preventivní i přímé zásahy tak, aby se současný trend změnit. Zásadní je ochrana vnějších hranic, ale jelikož hranice EU tvoří na jihu většinou moře, tak výstavba zdí, či plotů nepřipadá moc v úvahu. Někteří politici, jako např. pán Robejšek, navrhují tvrdý přístup, ale přímé otázce jestli mají být migranti zastavováni střelbou, se raději vyhnul. Jako ideální se jeví australský model, kdy běženci jsou umisťováni do táborů mimo území, kde žádají o azyl. Taková dohoda již funguje s Tureckem, ale její slabinou je, kromě vysokých nákladů, také zvýšení vyděračského potenciálu klientské země. Dalším problémem je, že většina zemí odmítá zřízení táborů, či přijímání navrátilců, což můžeme vidět i z nedávného případu dvou občanů Mali, které Mali obratem vrátilo do Francie letadlem, kterým přiletěli. Evropě nezbývá než přistoupit k ekonomickému a diplomatickému tlaku na severoafrické země a přimět je, aby za úplatu povolili zřízení běženeckých táborů, či přijímali migranty zpět bez toho, aby tito překročili hranice EU. Pokud by se taková pravidla povedla zavést do praxe, motivace k nelegální migraci by klesla a Evropa by mohla pomoci těm lidem, kteří pomoc opravdu potřebují.
Jak jsem však již uvedl v počátku článku, tak problém migrace je řešitelný pouze v případě, pokud dojde k růstu životní úrovně v zemích, odkud migranti pocházejí. Tady se ovšem potácíme v kruhu, protože peníze věnované západem často končí v kapsách jen úzké vrstvy místních elit. Státní úředníci žijí z korupce a chudí zůstávají přes masívní rozvojovou pomoc západu stále chudými. Toto vede k růstu radikalizace tamějších společností, náboženské a etnické nesnášenlivosti. Je přitom známé, že mnoho zemí odkud proudí uprchlíci, má značné nerostné bohatství, nebo mají potenciál vyrábět takové množství energie ze slunce, které by mohlo plně pokrýt evropské potřeby a přinést tamním ekonomikám značné finanční částky. Demokracie evropského střihu však v těchto zemích nefunguje a jak víme z praxe, tak zatím nejlépe si vede osvícené království v Maroku, kde například již podobnou obří elektrárnu budují.
Možná, že právě Maroko by se mohlo stát modelovým příkladem spolupráce severoafrického státu a EU. Pokud bude země stabilní, což znamená, že zde bude zajištěna bezpečnost, rozvoj vzdělání, vytvořena hustá sociální síť a stát zatočí s korupcí tak věřím, že západní firmy i státy budou do takové země ochotni investovat, což povede k jejímu rozkvětu. Je potřeba použít známou politiku cukru a biče. Frau Merkel a čelní představitelé EU však zatím sázeli pouze na cukr a bič se báli použít a v rámci pseudohumanistických ideálů přivedli touto nedůslednou politikou Evropu i evropskou kulturu do značně komplikované situace. Použití síly je samozřejmě až poslední možnost řešení, můžeme však použít nástrojů diplomatických a především ekonomických, protože ačkoli je EU oprávněně považována za politického a vojenského papírového draka, tak ekonomickou silou stále disponuje. Je možno přiškrtit rozvojovou pomoc, či omezit vzájemný obchod, což může tamějším mocipánům přinést mnoho nesnází a mám za to, že raději Evropě vyhoví, než aby se nechali lynčovat od svých hladových spoluobčanů. Část evropských elit již pochopila, že současná vstřícnost vůči migrantům přináší komplikace, které mohou přerůst ve vážné problémy, ale stále převažuje nerozhodnost a váhavost. Tento rok je v mnoha evropských zemích rokem volebním a existuje tu tedy naděje na pozitivní změnu. Mám však obavu, že dnešní evropská politická reprezentace postrádá osobnosti takového formátu, které by byly schopny tento problém vyřešit a že tedy současná agonie bude pokračovat. Snad jsem ale jen přehnaný pesimista, no uvidíme.
