Možná si to zatím mnoho lidí neuvědomuje, ale letošní parlamentní volby budou zřejmě výjimečné a v něčem dokonce zcela nové.
Na konstatování, že se velcí ekonomičtí hráči snaží ovlivňovat politiku, není nic objevného, ale letošní rok přinese v této oblasti asi jisté novum. Politici bývalých vládních stran by o vlivu lobbistů mohli napsat celé romány, nebo spíše řečeno romány s kriminální zápletkou, protože podpora stran, či jednotlivých politiků, nebyla určitě vždy zcela nezištná a legální, ale spíše kriminální. Klasické strany už ale moc netáhnou, navíc policie, státní zástupci, soudy a novináři začali být poněkud více důrazní a jejich zásluhou se na veřejnost dostaly kauzy, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Zákulisním hráčům začalo být jasné, že staré nástroje na ovlivňování politiky již přestávají být účinné a museli začít dumat, jak si udržet kontrolu nad politickými procesy ovlivňující i jejich obchody. Průkopníkem se stal milionář Vít Bárta, který s projektem Věcí veřejné uspěl i v parlamentních volbách a stal se tak tvůrcem nového politického trendu, tedy přímého vstupu bohatých a vlivných jedinců do praktické politiky. Tento trend znamená, že zatím co v dřívějších dobách byly tvořeny strany zdola, sdružováním lidí s podobnými názory, tak dnes se většinou jedná o projekt jedné osoby, či úzké skupiny osob vybavených obrovským kapitálem, jež vytvoří stranu, či hnutí shora a své příznivce si získává až posléze.
Bárta ovšem postupoval značně amatérsky a to zejména při výběru svých nejbližších spolupracovníků, kteří hned po zisku mandátu začali podléhat vábení zkušených politických šíbrů a Bártovi dali vale. Jestli bylo Bártovo působení v politice jen nějakým zkušebním balónkem nových politických trendů, tak vstup Andreje Babiše do vysoké politiky byl již ukázkou, jak postupovat na profesionální úrovni. Hnutí ANO má vertikální strukturu, na jejímž vrcholu stojí předseda hnutí, který má, i když neoficiálně, veškeré rozhodovací a kontrolní pravomoci, jež jak víme, intenzivně využívá. Při tvorbě základu hnutí využil model známý ze svého podnikání a jádro jeho spolupracovníků se také rekrutuje z tohoto prostředí. Tito nejvyšší představitelé hnutí, zasedající např. v parlamentu, jsou mu tedy absolutně loajální. Problémy Babišovi spíše přinášejí straníci, kteří zasedli do zastupitelstev měst a obcí, jejíž výběr neměl Babiš zcela pod kontrolou. Pro tyto členy ANO jsou osobní zájmy často přednější, než udržování stranické linie a docela často se stává, že opustí hnutí, pokud jim jsou nabídnuty lukrativní funkce. Na celostátní úrovni však ANO stále vévodí průzkumům veřejného mínění a má dobře našlápnuto, aby se stalo vítězem voleb. Voličům ani příliš nevadí přinejmenším neetické praktiky „spasitele české politiky“, které se dostaly na povrch např. po medializaci kauz Čapí hnízdo a využití mezer v zákoně při zdanění výnosů dluhopisů.
Andrej Babiš není ovšem jediný miliardář, který by rád, kromě ekonomiky, zasahoval i do politického dění. Podobnou cestou se vydal i „král hazardu“ Ivo Valenta vlastnící přes kyperskou společnost WCW World Capital Ventures Cyprus Limited českou sázkovou společnost SYNOT a dále např. podíl v internetových Parlamentních listech. Tento velkopodnikatel s monackým občanstvím, který do knížectví přesídlil, aby se vyhnul placení daní v naší republice, stojí za projektem Strana soukromníků České republiky. I když není ve vedení strany, tak jako nestraník získal za tuto stranu mandát v senátu a je jeho černou eminencí. Oficiálně se bije za zájmy živnostníků, známý je svým bojem proti EET, ale je pravděpodobné, že hlavně mu jde o zmírnění restrikcí proti hazardu, které tento „business“ v posledních letech postihly. Podle posledních zpráv uzavřel tento „oligarcha“ předvolební spojenectví s ODS, které má pomoci jeho nepříliš vlivné straně získat snad několik mandátů ve sněmovně.
Dalším projektem tvořeným se shora jsou Realisté Petra Robejška, který novou stranu prezentuje jako národovecko-konzervativní tedy, oproti ideologicky nezakotvenému ANO, jako stranu přesně definovanou a zakotvenou. Petr Robejšek je ovšem pouze „top manažér“ a vlastníkem v pozadí je další „oligarcha“, absolvent Moskevského institutu mezinárodních vztahů, sedmý nejbohatší Čech, majitel investiční skupiny Penta, tiskoviny Deník, Aera Vodochody, řady zdravotnických zařízení a lékáren Dr. Max pán Marek Dospiva. Skupina Penta se např. nechvalně proslavila v kauze možného „napojení“ některých slovenských politiků na tuto investiční skupinu – tzv. kauza Gorila“. Dospiva již investoval 800 000 Kč do Robejškova Institutu 2080 a netají se tím, že se chystá, do projektu Realisté, nalít další prostředky. Petr Robejšek odhaduje, že strana může na podzim dostat až 20 % hlasů voličů, což je sice asi poněkud přehnané, ale to, že by se mohla dostat do parlamentu je však naopak docela reálné.
Poslední projekt tvořený na podobném principu je oživení strany ODA majitelem investiční a developerské společnosti SPGroup panem Pavlem Sehnalem. Jako konzultanty pro tento projekt pán Sehnal angažoval bývalého premiéra Petra Nečase a exkomunistického politika, polistopadového místopředsedu federální vlády a současného prezidenta Hospodářské komory ČR Vladimíra Dlouhého. Tento projekt má z výše jmenovaných v těchto volbách nejmenší naději, ale to neznamená, že nemusí uspět třeba ve volbách příštích. Jak jsem již uvedl v úvodu článku, tak snaha majetkové oligarchie zasahovat do politiky není vůbec neobvyklá ani nová. Současným trendem ovšem je snaha oligarchů ovládat strany, či hnutí přímo, bez prostředníků – zkorumpovaných politiků, což je poměrně novum. Společným znakem stran tvořených shora je to, že za nimi stojí bohatí velkopodnikatelé disponující kromě peněz i mediálními prostředky, styky na vlivné instituce a profesní sdružení. Většinou se v jejich minulosti, či v jejich podnikání objevují temná, či nejasná místa, která by je měla z demokratické politiky diskvalifikovat, ale naše politická kultura už musela překousnout jiné věci. Stačí investovat dost peněz do PR, využít spřízněná média a pozitivní výsledek je zaručen.
Komentátor Bohumil Pečinka nedávno uvedl, že za vznikem stran „nového“ typu není jen obava dalších oligarchů z přílišného vlivu Andreje Babiše, ale snaha o rozdělení si politické moci. Tato vize se v letošních volbách asi nenaplní, ale v budoucnosti nemůžeme vládu majetkové oligarchie vyloučit. V české politice tak pravděpodobně končí doba, kdy většina stran byla tvořena zespodu na horizontálním principu, který zaručoval vnitrostranickou demokracii a tedy i demokratické zastoupení ve volených orgánech na všech úrovních. Nevím, zda je vhodné označovat pronikání majitelů velkokapitálu za oligarchizaci politiky, protože oligarchie je sice vláda několika, ale ti nemusí být automaticky bohatí. Možná, že lepším pojmenováním těchto procesů by byla plutokratizace, tedy přecházení moci do rukou bohatých. Na pojmenování tohoto procesu ovšem až tak mnoho nezáleží, důležitým je si uvědomit, že tento proces hrubě narušuje principy zastupitelské demokracie a může přerůst v její likvidaci.
