Je celkem známo, že velkou část našeho vývozu tvoří polotovary s malou přídavnou hodnotou, které produkuje levná pracovní síla, což je znakem zemí semiperiférie.
Politici i zástupci průmyslu často hovoří o tom, že je nutno tento stav změnit, ale z toho, že tato situace trvá již řadu let lze vyvodit, že našim elitám tato situace v podstatě vyhovuje. Politici se mohou ohánět nízkou nezaměstnaností a značné části podnikatelů chybí buďto chuť, nebo peníze k tomu, aby se podíleli na vývoji sofistikovaných výrobků. Tím ovšem nechci říci, že se u nás takové výrobky nevyvíjejí a nevyrábějí, jen chci připomenout, že produkce těchto výrobků tvoří jen menší část naší průmyslové výroby, což se odráží i na jejich malém podílu na vývozu. Dle selského rozumu by tedy měl každý politik uvítat příležitost, jak rozšířit vývozní možnosti pro takové produkty, což by zvedlo prestiž našich výrobků ve světě a potažmo i prestiž našeho státu. Takovou příležitost ovšem ve středu „zazdili“ v parlamentu zástupci pravicových stran, když zabránili urychlenému zrušení šestnáct let starého zákona zakazující dodávky do íránské elektrárny Búšehr. Je přitom známo, že mezinárodní sankce vůči Íránu byly zrušeny a spolupráci v oblasti jaderné energetiky tedy nic nebrání.
To, že poslanci pravicových stran nepodpořili podobný zákon podaný poslanci KSČM, se dá ještě pochopit, z důvodu jejich ideové předpojatosti k této straně, ale je zarážející, že se postavili zády i k návrhu vládní ČSSD, který podporoval kromě ministrů zahraničí a průmyslu Zaorálka a Mládka i prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Poslanci pravice se nejčastěji oháněli tím, že by účast našich firem na dostavbě elektrárny v Búšehru narušila naše vztahy s Izraelem, který nelibě nese etablování se Íránu jako regionální mocnosti. Přátelství s Izraelem je sice potřeba posilovat, ale každý stát má své zájmy a někdy se prostě mohou křížit i zájmy přátel. Firmy z ČR májí při získáváni zakázek na dostavbu zmíněné elektrárny výhodu v tom, že v minulosti se již podílely na dodávkách zařízení do elektráren podobného typu, ale to neznamená, že jsme nenahraditelní. Na tuto zakázku si jistě brousí zuby i mnoho firem z vyspělých západních států, pro které by propojení jejich technologií s ruskými znamenalo vítané rozšíření trhů, zvláště když Írán již zahájil výstavbu další JE. Je zajímavé, že se naši pravicoví poslanci nepozastavují např. nad vývozem zbraní do Saúdské Arábie, která šíří do světa radikální islám, či se nepozastavují nad spolupráci s nestabilním Pákistánem, který na rozdíl od Íránu jaderné zbraně vlastní.
Když se podíváme na současný Írán tak můžeme konstatovat, že v rámci Blízkého východu má poměrně demokratické uspořádání, protože volič si může vybírat své zástupce z několika kandidátů i když tyto stále nominuje náboženská nomenklatura. Tento systém je ale jasně pokrokovější než v jiných státech Perského zálivu a umožňuje soupeření konzervativců s pragmatiky, což vede ke střídání vlád, o kterém si obyvatelé blízkovýchodních monarchií mohou nechat jen zdát. Také v oblasti lidských práv tato země převyšuje své sousedy např. tím, že ženy se zde nemusí zcela zahalovat a mohou studovat všechna stupně škol. Politika dvojího metru praktikována USA se dlouhodobě snaží o ostrakizaci tohoto státu, což je vidět i z toho, že občané Íránu byli zařazeni mezi ty, kterým současný americký prezident odpírá vstup do USA. Přitom Íránci se na rozdíl např. od Saúdů nepodíleli na teroristických útocích a jejich zařazení na seznam nežádoucích je tedy nelogické. Česká republika by sice měla ctít své spojenecké závazky, ale především chránit své zájmy a nechovat se papežštěji než papež. Mementem může být naše opuštění východních trhů po roce 1989, které obratem obsadili naši noví západní spojenci. Írán představuje pro naše firmy zemi s obrovským exportním potenciálem. Někteří naši politici si to asi neuvědomují a nad prosperitu naší země nadřazují své ideologické postoje. Toto chování však asi všem voličům nemusí úplně imponovat, což jim mohou na podzim u voleb připomenout.
