Za rozpad Ukrajiny může především Majdan

Prezident Zeman svým vystoupením před Parlamentním shromážděním Rady Evropy přitáhl pozornost medií i veřejnosti ke konfliktu, který již pomalu upadal v zapomnění. Jeho proslov namíchl nejen ukrajinské zastupitele,

 když zpochybnil celistvost jejich země, ale i představitele naší a respektive i západní zahraniční politiky, která se snaží prosazovat na Ukrajině své zájmy. Otázkou ovšem zůstává, zda prezidentovy názory jsou racionální a legitimní, nebo se jedná jen o provokaci, již si náš pán prezident občas neodpustí.

Pomoci odpovědět na tuto otázku nám může pohled na pár stránek knihy amerického profesora Samuela P. Huntingtona Střet civilizací, vydané již v roce 1993. Pán profesor v této knize reaguje na studii Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk, ve které tento autor prezentuje vítězství Západu ve studené válce jako celosvětové vítězství liberálně-demokratického modelu. Huntington, který se dívá na světovou politiku z hlediska interakcí mezi jednotlivými kulturními okruhy, namítá, že úvahy o univerzálním světovém systému jsou předčasné, a že místo „věčného míru“ nás spíše čekají střety mezi jednotlivými civilizacemi, přičemž za nejvíce nebezpečné pro Západ označil civilizaci islámskou a konfuciánskou, tedy tu vedenou Čínou. Upozorňuje však také, že lze očekávat střety Západu i s civilizací Latinsko-Americkou a Pravoslavnou, protože s těmito Západ bezprostředně sousedí.

To, že jednotlivé ústřední mocnosti jednotlivých kultur mají imperiální ambice a snaží se posunout hranice svého vlivu, není nic nového a překvapivého, jen interpretace tohoto chování se v mediích a vyjádřeních politiků mění podle toho, zda jejich aliance vliv ztrácejí, či získávají. Nepříliš demokratické vítězství Majdanu a snaha nového ukrajinského vedení přimknout se k Západu je tedy u nás prezentováno jako vítězství lidu a nastoupení cesty správným směrem, kdežto odmítnutí této cesty značnou částí rusko-jazyčného obyvatelstva Ukrajiny je považováno za nelegitimní a nelegální. Snaha východní části Ukrajiny řídit si život podle svého, vyjádřena touhou po široké autonomii, či dokonce separaci, vyvrcholila občanskou válkou, ve které se střetly zájmy obou civilizací. V rovině mezinárodního práva se tak střetl princip státní suverenity a územní celistvosti s principem práva na sebeurčení. Že mezinárodní právo je nejednoznačné a jeho výklad určují „vítězové“ je stará vesta. V tomto případě, alespoň co se týče Krymu, se ukazuje, že navrch mají Rusové, kteří zaštítili rozhodnutí většiny obyvatel tohoto poloostrova, připojit svůj domov k Rusku.

Vraťme se však k Huntingtonovi, z jehož pohledu je článek pojat. Ten již ve zmíněném roku 1993 načrtl tři možné cesty, kterými se vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem mohou ubírat. Podle prvního scénáře vypukne otevřený konflikt mezi těmito zeměmi se zapojením Západu na straně Ukrajiny. Tento scénář se zdá Huntingtonovi nepravděpodobný, protože tento střet by znamenal globální konflikt. Scénář dvě by znamenal rozdělení Ukrajiny podle civilizační zlomové linie a rozbuškou by měl být právě Krym, kde žije 70% obyvatelstva ruské národnosti. Podle scénáře číslo tři zůstane Ukrajina jednotnou zemí byť vnitřně rozpolcenou. Pokud má Ukrajina zůstat jednotná musí být podle Huntingtona postaveny vztahy Rusko – Ukrajina na stejné úrovni jako vztahy Francie – Německo v EU a první dva uvedené státy se musí stát jádrem jednoty pravoslavného světa.

Vítězstvím Majdanu ovšem tato varianta padá, protože snahy zbavit ruštinu statusu úředního jazyka na Ukrajině, adorování Bandery a ukrajinských nacionalistů, či snahy posunout síly NATO k Ruské hranici jsou věci, které Rusko může jen těžce akceptovat. Po-majdanské ukrajinské politické špičky se k Rusku a k rusko-jazyčnému obyvatelstvu Ukrajiny tvrdě vymezily a Rusko stejně razantně odpovědělo. Politický amaterismus ukrajinské politické reprezentace popichované některými západními strukturami zamezily možné politické dohodě a náš pán prezident má pravdu v tom, že některé věci, jako je např. současný statut Krymu, lze jen těžko vzít zpět, což koresponduje i s vizemi Samuela Huntingtona, tedy konkretně se scenářem číslo dva. Názor našeho pana prezidenta na řešení současné patové situace tedy nepostrádá racionalitu, ale je pravděpodobné, že se jen těžko setká s přílišným pochopením. Konflikt bude dále pokračovat ve své zamrzlé fázi, NATO i Rusko budou nadále čile zbrojit, hromadit svá vojska na společné hranici a Ukrajina se nadále bude zmítat v ekonomickém a politickém chaosu, který vyhovuje tamější majetkové a politické oligarchii. Krym byl ukrajinský jen velmi krátkou dobu a zdá se tedy lepším řešením obětovat tento kousek země, než riskovat ztrátu její značné části. Zemanův nápad jistě není geniální, ale musíme si uvědomit, že mnoho alternativních řešení zde neexistuje.

Zdroj: Samuel P. Huntington Střet civilizací str. 193 - 195