Podle právě zveřejněných informací o rýsující se mírové dohodě o ukončení války v Sýrii se Turecko, Rusko a Irán dohodli na rozdělení sfér v této zemi. Dohoda vylučuje z jednání USA a jejich kurdské spojence i EU, která má ovšem
zaplatit poválečnou obnovu. To, že součásti mírového řešení syrského konfliktu bude rozdělení Sýrie na autonomní oblasti se rýsovalo již dávno, protože válečné křivdy mezi alávity, sunnity a Kurdy nelze jen tak lehce urovnat. Každá strana konfliktu se proto snaží ovládnout území, které by ji umožnilo vytvořit kompaktní celek s dostatečnými přírodními a ekonomickými zdroji, které by byly zárukou jeho budoucí přežití. Válčící strany si také hledaly mocné spojence, kteří jediní jim mohli zajistit dodávky zbraní, či dokonce přímou podporu. Pomoc těchto spojenců není většinou ale vůbec nezištná, ale podporovatelé se skrze své klienty snaží prosazovat své zájmy v oblasti. To, že Turecko podporuje sunnity není dáno pouze jejich náboženskou spřízněností, ale hlavně tím, že se snaží eliminovat vliv syrských Kurdů, jejíž emancipace by zajisté zintenzivnila i separátní snahy těch Tureckých. Assada podporují zejména Rusové a Irán. Rusové proto, aby rozšířili svůj vliv v oblasti, Irán proto, že se snaží prosadit jako regionální mocnost a Assadova Sýrie by měla do budoucna být jeho výraznou oporou v oblasti. Američané se spojili s jednotkami syrských Kurdů, což je v rámci jejich marxistického zaměření poněkud bizarní, ale jsou daleko spolehlivějším spojencem než sunnitští islamisté.
Jak se zdá, tak kurdská otázka stojí i za nynějšími mírovými návrhy, které dalo do kupy Turecko, Rusko a Irán. Pro Turecko a Irán je totiž vznik samostatného Kurdistánu nepřijatelný a Turecko bylo dokonce kvůli této otázce ochotno ochladit své vztahy se Spojenými státy. Rusko hralo velmi pragmatickou roli, když po roztržce s Tureckem navázalo těsné vztahy s Kurdy, aby je po opětovném sblížením s Erdoganem pustilo k vodě. Spojené státy, i když byly ze současných jednání vyloučeny, se ovšem jen tak lehce nenechají odstavit i když možná Rusové spoléhají na to, že pro nového amerického prezidenta nebude Sýrie prioritou a bude spíše preferovat pragmatickou spolupráci s Rusy. Zda Američané věrolomně opustí své spojence se nejspíše dozvíme v nejbližších měsících, ale před tím si budou muset Američané ujasnit, zda dát Turkům, Rusům a Iráncům volnou ruku v Sýrii stojí za ztrátu důvěry západní veřejnosti a ztrátu jediné páky, kterou mohou zasahovat do dění v oblasti. Nejkouzelnější na nynějších informacích o představách na uspořádání Sýrie je to, že poválečnou obdobu má zaplatit EU za to, aby se mohla zbavit syrských běženců, kteří se do Evropy v posledních letech uchýlili. Toto by nemusel být tak špatný obchod, pokud by se Evropa jednání o poválečném uspořádání účastnila a mohla by do něj zasahovat. To, že Evropa je papírový drak víme už dávno, ale jestli svou roli přijme, stane se jen všem pro smích. Ukončení války v Sýrii je jistě přáním všech, ale toto uspořádání musí být, v rámci možností, spravedlivé, aby nemohlo být zdrojem budoucích konfliktů.
