Včera pak vyšel v Právu článek historika Jana Rychlíka „Sláva Ukrajině není nacistický pozdrav“, který se zabývá problematikou ukrajinského nacionalismu a jeho závěrem je, že ten ukrajinský nemá s tím německým nic společného, ale pan Rychlík nějak opomenul vysvětlit, tedy proč Ukrajinci tak často používají nacistické symboly, které můžeme vidět nejen na jejich zbraních, ale i uniformách. Pan Rychlík v první části svého článku celkem racionálně vysvětluje vznik a historii nynějšího ukrajinského bojového pozdravu a lze s ním souhlasit, že démonizovat tento pozdrav je asi hloupé. V druhé části svého článku se ovšem dostává trochu na tenký led, když snaží radikálně odlišit ukrajinský nacionalismus od toho německého. Podle pana Rychlíka se ukrajinský nacionalismus opírá o myšlenky Dmytra Donceva, který se inspiroval Mussoliniho Itálií, Salazarovým Portugalskem, Frankovým Španělskem, tedy zeměmi s nedemokratickým zřízením, ale v podstatě se zeměmi, kde nacionalismus nehrál ústřední roli, kde Židé, ani národnostní menšiny nebyly cíleně vyvražďovány.
No, možná ideologové OUN a UPA Doncevovy myšlenky zcela nepochopili, ale je faktem, že řádění ukrajinských nacionalistů za WW2 se mnohem více podobalo řádění těch nacionalistů německých než italských fašistů, Frankových falangistů, či stoupenců Salazarova Nového státu. Ihned po vpádu Němců na Ukrajinu se ukrajinští nacionalisté po boku Němců zapojili do vraždění Židů a byli to právě oni, kdo za ně páchali špinavou práci. Později začaly pogromy na další menšiny, hlavně Poláky, ale i Volyňské Čechy a jiné. Ukrajinci postupovali s takovou brutalitou, že srovnání lze snad nalézt jen s řáděním Ustašovců v Chorvatsku. Rozdíl mezi nimi a Němci lze vidět jen v tom, že Němci chtěli celosvětovou nadvládu své rasy, kdežto Ukrajinci se snažili etnicky vyčistit jen prostor, který si nárokovali. Někdo možná namítne, že i Čechové spáchali po válce mnoho zločinů proti nevinným Sudetským Němcům, ale pokud lze tyto zločiny nějak ospravedlnit, tak je tu alespoň msta za příkoří a zločiny Němců za okupace, zločiny Ukrajinců proti Židům a ostatním menšinám však ospravedlnit nelze.
Již po vzniku novodobé Ukrajiny se zde objevovaly snahy rehabilitovat ukrajinský nacionalismus, heroizovat jeho vůdce. Pochodňové pochody, stavění pomníků a přejmenování ulic a náměstí po kontraverzních osobách historie, jejich oficiální vyzdvihování politiky, vznik nacionalistických bojůvek, hlásicích se k odkazu ukrajinského, ale i německého nacismu, byly dlouho přehlíženy, až na občasné protesty Izraele. Po vypuknutí konfliktu s Ruskem se kritika takových projevů stává téměř tabu, čemuž odpovídá i kauza symbolu německého wehrmachtu na houfnici dodané z ČR. Nebyl vznesen ostrý protest, ale ukrajinská strana byla jen upozorněna, že kauza zbytečně poškozuje reputaci Ukrajiny a nahrává našim konspirátorům, což je ostatně pravda. Spojenectví s napadenou zemí je jistě v pořádku, v pořádku ale není tolerování glorifikace těch, kteří se dopouštěli zločinů na civilistech a to i na našich občanech. Můžeme si např. připomenout případ přeživší Židovské rodiny navrátivší se do rodné vesnice na Slovensku po skončení války, a jejich vyvraždění Banderovci, přecházející přes naše území do americké okupační zóny, či vraždy mnoha etnických Čechů na Volyni. Historie Ukrajiny byla pohnutější než ta naše a Ukrajinské vyrovnání se s minulostí je tedy složitější. To by ovšem neměla být omluva proto, abychom mlčeli, když je historie ohýbána, či zamlčována jen proto, že se to dnes tak nějak nehodí.
