Bezpečnostní dilema ve vztazích NATO – Rusko

Prioritním úkolem blížícího se summitu NATO ve Varšavě bude jistě hledání dalšího postupu tohoto vojenského paktu vůči Rusku.

Bezpečnostním dilematem lze nazvat situaci, kdy vztahy mezi dvěma státy, či v našem případě státem a skupinou států, jsou charakterizovány nejistotou. Tato nejistota se týká obav ze záměru protivníka, kdy i jeho defenzivní politiku si druhá strana vykládá jako ohrožení své bezpečnosti. Tato nedůvěra roztáčí spirálu zbrojení a může vést i ke vzniku konfliktu. Bezpečnostní dilema bylo charakteristickým prvkem studené války, ale můžeme ho najít i např. ve vztazích mezi Indií a Pákistánem. Nástup Gorbačova do čela sovětského vedení a jeho snaha ukončit studenou válku vedla k uvolnění napětí a k restartu vztahů východ – západ. Smlouvy o zrušení celých tříd jaderných zbraní, rozpad Varšavské smlouvy a smlouvy o vzájemném partnerství vedly tehdy k celosvětovému optimismu. Gorbačovovi bylo, sice jen ústně, přislíbeno, že NATO se nebude rozšiřovat dál na východ a Sovětský svaz tedy souhlasil se sjednocením Německa a se stažením svých vojsk z východní Evropy. Rozpad SSSR a nástup Borise Jelcina do čela Ruska znamenal přechod od poněkud naivní politiky Gorbačova k politice servilní, která odsunula Rusko do pozice velmoci druhé třídy.

Změnu přineslo zvolení nového ruského prezidenta Vladimíra Putina v roce 2000. Tento politik si přece vzal dovést Rusko zpět mezi přední světové hráče, k čemuž nalezl i silnou domácí podporu, kterou si získal oživením ruského nacionalismu. Putin poukazoval na věrolomnost západu, kdy i přes jeho příslib se NATO rozšiřovalo stále blíže k hranicím Ruska a tím mizelo nárazníkové pásmo, které tvořily bývalé země Varšavské smlouvy a bývalé republiky SSSR. Rusko také s nelibostí neslo zásah NATO proti tradičnímu spojenci Srbsku v rámci tzv. Kosovské války, kdy se Severoatlantická aliance zapojila do vnitřního konfliktu v této zemi bez souhlasu OSN. Jako další zákeřný tah od západu Rusové považovali zneužití jejich neutrálního postoje k rezoluci Rady bezpečnosti OSN o vytvoření bezletové zóny nad Libyí, která měla zabránit tamějšímu vládním silám útočit na civilní obyvatelstvo. Některé státy NATO si ovšem vyložily rezoluci tak, že za „civilisty“ považovaly i ozbrojené hordy protivládních vzbouřenců, kterým poskytovaly vzdušnou podporu, což bylo ve výrazném rozporu s duchem rezoluce a vedlo k vítězství sil, které Libyi dokonale rozvrátily. Tento precedens nejspíše přivedl Putina k přesvědčení, že vojensko-politická spolupráce se západem je nemožná a že Ruská federace musí k obraně svých národních zájmů uplatňovat svou samostatnou zahraniční politiku. Praktickým vyjádřením této politiky bylo odmítnutí uvalení sankcí na Sýrii a naopak poskytnutí ekonomické i vojenské pomoci tamějšímu režimu.

Západ Putinovi vyčítá, že vládne autoritářským způsobem a oživuje ruské imperiální choutky vůči zemím, které jsou v blízkosti tohoto geografického obra. Jako důkaz ruské imperiální politiky je v poslední době zmiňováno zejména připojení ukrajinského Krymu k Rusku, jehož součástí byl Krym až do roku 1954, kdy ho Ukrajině věnoval tehdejší vůdce SSSR – Nikita Chruščov. Podle mezinárodního práva bylo sice připojení Krymu k Rusku nelegální, ale je potřeba se ptát, zda nebylo legitimní. I naše právo dává dárci možnost požadovat svůj dar od obdarovaného zpátky, pokud se tento zachoval k dárci nepřístojným způsobem. Porušení mírových dohod, garantovaných některými západními zeměmi Majdanem, razantní nástup ukrajinského nacionalismu, kdy začalo docházet k napadání rusko-jazyčné menšiny, zákaz používaní Ruštiny, politické útoky proti Rusku a možnost zmaření jeho investic na Krymu vedly Putina k bezprecedentnímu kroku, kterým zrušil akt darování Krymu Ukrajině. Mimochodem již to, že Chruščov byl sám Ukrajincem, vede mnohé odpůrce tehdejšího Chruščovova rozhodnutí k závěru, že se svým rozhodnutím dostal do střetu zájmů a darování Krymu by tedy mělo být zneplatněno. Další věcí hovořící pro změnu stávajícího status quo byla pak výrazná podpora obyvatel Krymu k připojení k Rusku a to jak již z důvodů obavy o svou bezpečnost, či také z naděje, že jejich ekonomická situace se bude lépe vyvíjet v rámci Ruska, než v rámci rozvrácené Ukrajiny. Ač se mnozí politici snaží výsledky referenda na Krymu zpochybnit je nanejvýš pravděpodobné, že rozhodnutí o připojení bylo vůlí velké většiny tamějších obyvatel, a pokud západ uznává např. tzv. Republiku Kosovo, měl by uznat i nárok většiny obyvatel Krymu vrátit se pod správu Ruska.

NATO využilo Ruskou angažovanost na Ukrajině spolu s aktivitou jeho vojenských sil v severní Evropě jako záminku k dalšímu přesunu svých vojenských sil ke společné hranici, tedy do států v Pobaltí a Polska, ale i do Rumunska a Bulharska, které od Ruska dělí Černé moře. Byl také aktivován systém protiraketové obrany, který je sice oficiálně zaměřen proti raketám z Iránu, ale každému je zcela zřejmé, že primárně má oslabit vojenské pozice Ruska. Propagandistická mašinerie, která obviňuje protivníka z nekalých úmyslů, jede naplno z obou stran a jen málokdy se objeví názor, který střízlivě hodnotí situaci. Jako za jeden z mála takových názorů lze považovat nedávné vyjádření německého ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera, který zkritizoval obří vojenské cvičení NATO v Polsku a nazval je prázdným řinčením zbraněmi. Je ovšem potřeba přiznat, že obří vojenská cvičení pořádá i Rusko a že návrat jeho vojenských aktivit do oblastí, ze kterých bylo vytlačeno po konci studené války, mohou některé západní země považovat za provokaci.

Je známá věc, že velké státy mají imperiální ambice a snaží se prosazovat své zájmy v různých částech světa pomoci všech prostředků, které mají k dispozici. Jejich konání zapadá do rámce realistického pojetí mezinárodních vztahů, podle kterého vládne v mezinárodních vztazích anarchie, a státy sledují především své mocenské zájmy. K zajištění ochrany svých zájmů a potažmo tedy ke svému přežití mohou použít všechny prostředky, a to včetně i těch, ne zcela etických. Druhý pohled na mezinárodní vztahy přináší liberální institucionalismus, který vychází z mezinárodního práva. Podle tohoto konceptu by měla pravidla hry mezi aktéry podporovat spolupráci a vést k mírovým řešením sporů. Liberální pojetí mezinárodních vztahů, teda řešení sporů v rámci činnosti mezinárodních organizací je však využíváno většinou pouze účelově a sankce a politická izolace jako nástroj k potrestání agresora se většinou týká jen malých zemí, nebo jako v případě Ruska nemají v podstatě význam. USA se oprávněně obávají o ztrátu statusu jediné supervelmoci, kterou jim přineslo vítězství ve studené válce a vzniku multipolárního světa. K zabránění ztráty jejich pozic má pomoci Spykmanova geopolitická koncepce Rimlandu, kterou se USA inspirovaly již během studené války. Tuto koncepci lze zjednodušeně vysvětlit jako snahu obklopit vládce Euroasie - Rusko sítí vojenských základem a spřátelených zemí vázaných spojeneckými smlouvami a vojenskými pakty, což by mělo vést k převaze nad tímto geografickým obrem a v případě konfliktu k jeho porážce. Tato koncepce má ovšem v současné době slabiny v tom, že Rusko se může opřít o spolupráci s Čínou, Indií a zeměmi Latinské Ameriky a není tedy možno ho izolovat.

Rusko se snaží udržet si své pozice ve Střední Asii, na Kavkaze i na Ukrajině a v Bělorusku pomocí ekonomických pobídek i politického nátlaku a v rámci realistické politiky využívá jako nástroj k prosazení svých cílů i destabilizaci některých regionů. Tato politika se nám nemusí líbit, ale politika USA není o nic lepší. Pro lidstvo je antagonismus obou velmocí nebezpečný nejen možností vzniku konfliktu, ale také tím, že roztáčí nové kolo zbrojení, které ekonomicky vysává jak Rusko, tak západní státy. Miliardy dolarů vydávané každoročně za zbraně by se daly využít daleko lépe v boji proti chudobě, vývoji nových léků a v dalších oblastech, které lidstvo trápí, než je nasypat do chřtánu vojensko-průmyslového komplexu. Ústupky musí přijít z obou stran, je potřeba omezit propagandistickou válku, dát přednost liberálnímu přístupu před realistickým a hlavně odbourat nedůvěru, která mezi Ruskem a státy NATO panuje. Občané na obou stranách barikády by neměli podléhat demagogii a hysterii, kterou někteří politici šíří a snažit se všemi prostředky tlačit na nejvyšší představitele svých zemí, aby přijali kompromisní řešení sporů a zamezili tak eskalaci konfliktu, který již pomalu doutná.

Zdroje:

https://cs.wikisource.org/wiki/Dohoda_o_urovn%C3%A1n%C3%AD_krize_na_Ukrajin%C4%9B

http://zpravy.idnes.cz/osn-schvalila-bezletovou-zonu-nad-libyi-a-udery-proti-kaddafimu-pw5-/zahranicni.aspx?c=A110317_234956_zahranicni_mad

http://literarky.cz/politika/svet/1748-poruil-zapad-sve-sliby-vi-rusku

http://zahranicni.eurozpravy.cz/evropa/157110-usa-podvedly-rusko-dokumenty-prozrazuji-zavaznou-vec/

http://www.euro.cz/politika/nato-by-pobalti-neubranilo-merkelova-chce-posilit-alianci-na-vychode-1295102