Jsme opravdu všichni svobodní?

Podle mainstreamového názoru přinesla změna režimu v listopadu 1989 svobodu pro všechny obyvatele naší země, ale je tomu opravdu tak?

O tom, že před listopadem 1989 nefungoval v Československu pluralitní politický systém a že mnohé občanské a politické svobody byly omezovány, či jejich naplňování bylo často pouze formální, nelze polemizovat. Ovšem položme si otázku, poskytuje současný systém svobodu ve stejné míře všem lidem, nebo jsou některé sociální skupiny tímto systémem zvýhodňovány? Za jeden z nejvíce kritizovaných hříchů minulého režimu je označována nemožnost svobodně cestovat, tedy právo na volný pohyb osob. Pamětníci si jistě vzpomenou na složitý proces při získávání pasu, výjezdních doložek a devizového příslibu, tedy nezbytných dokladů, které musel občan obdržet, aby mohl vycestovat do zemí mimo tábor socialismu. Může si však, ale i dnes opravdu každý občan ČR sbalit zavazadlo a vyrazit například na návštěvu Spojených států, nebo je tato možnost nějak limitována? Může svobodná matka dvou dětí, zaměstnána jako prodavačka, s mizivými alimenty opravdu vyrazit o prázdninách s dětmi na návštěvu USA, když často není schopná ze svých příjmů ani dětem koupit obědy ve školní jídelně, poslat je se třídou na výlet, či lyžařský výcvik, nebo jim zaplatit sportovní, či jiný kroužek, který by rády navštěvovaly?

Britský filozof, profesor Adam Swift, autor knihy Politická filozofie (Portál 2005) polemizuje s pojetím svobody, jak ji ve své knize Dva pojmy svobody představil Isaih Berlin. Na příkladech rozporů mezi různými aspekty svobody se pak pokouší upozornit na některé nedostatky Berlinova díla. Jedním z takových aspektů je i právě svoboda pohybu, která je podle něj i v západních demokraciích limitována sociálním postavením každého občana. Na poněkud zjednodušujícím příkladu nemajetného Brita snažícího se odletět na Bahamy bez letenky upozorňuje na fakt, že i když tento má formální svobodu vycestovat na Bahamy, tak tato je mu bez peněz na letenku, či lodní lístek  k ničemu, je neúčinná. Kritici jistě okamžitě namítnou, že si má na cestu vydělat, ale právě můj příklad se zmíněnou prodavačkou poukazuje na to, že toto není pro každého jednoduché. Tato kauza upozorňuje i na další pojmy, kterými se politická filozofie zabývá a které s pojmem svoboda úzce souvisí, tedy na pojmy spravedlnost a rovnost.

Liberálové mluví o rovných příležitostech, rovnosti před zákonem, právem na soukromé vlastnictví, ale o sociálních právech se většinou bavit odmítají. Položme si však otázku, má nemajetný člověk možnost zaplatit si špičkového advokáta, byli ti, co měli přístup k informacím na stejné startovní čáře, když u nás propukla privatizace, nepřehání se to trochu s ochranou soukromého majetku získaného podvody, zlodějnou a korupcí? Změna režimu v roce 1989 přinesla jistě mnoha pozitiva, ale přiznejme si, že i mnohá negativa. Politologové dokonce mluví o dělící linii vítězové – poražení ekonomické transformace, kde na straně poražených je jen málo zisků a mnoho ztrát, hlavě co se týká sociálních jistot. Jak napsal svého času profesor Jan Keller, tak člověk, který nemá sociální jistoty je snadno ovladatelný a manipulovatelný. Ztrácí tedy svou svobodu, kterou jsme včera slavili, ale která se mnohým z nás plnohodnotně nedostává. Americký politolog Robert Dahl kdysi napsal, že demokracie je ideál, k němuž se můžeme pouze přiblížit. Absolutní svoboda také v reálu nemůže fungovat, ale to neznamená, že se nemáme snažit tu dnešní rozšiřovat a prohlubovat tak, aby si ji mohli užívat co nejširší vrstvy obyvatel.