Šéf odborů pan Středula sní o prezidentské funkci a přitom tak nějak usnul na vavřínech a nevidí, že ztrácí důvěru pracujících, kterým má být oporou.
A jak by také ne, když namísto toho, aby se, v době snad největší ekonomické krize v polistopadové éře, postavil do čela protestů proti neschopnosti současné vládní koalice najít systémová řešení krize, tak dává přednost zákulisním vyjednáváním, která ovšem vedou tak maximálně k podpoře některých skupin obyvatel, často těch, které ani pomoc nepotřebují. Vláda, ani ctihodný šéf odborů nepochopili, že lidé a firmy nechtějí jen "dárečky", které navíc roztáčí inflační spirálu a posílají státní rozpočet do kytek, ale ceny, které tady byly před rokem, dvěma k čemuž je ovšem nutno zkrotit kapitálové trhy, zarazit spekulace na burzách s energiemi a jinými důležitými komoditami, přehodnotit nesmyslnou, evropskou, zelenou politiku a vrátit pod kontrolu státu strategické podniky. Že se k těmto opatřením nehlásí pravicová, eurohujerská vláda není překvapivé, ale pro odbory by tlak na taková opatření měla být prioritou. Naše "žluťácké" odbory se však jako obvykle drží zpět a přenechávají iniciativu "vlastencům" pro které je nynější naštvanost velké části veřejnosti příležitost jak se dostat k moci, jak prosadit vládu pevné ruky. Pan Středula cílí na prezidentské křeslo, ale tak nějak tápe v tom, na které voliče se má zaměřit. Je zjevné že nepochopil, že od voličů současné vládní koalice nějakou podporu může ztěží očekávat, že jeho potencionální voliči se nacházejí úplně někde jinde. Možná má pan Středula s vládní pravicí nějakou gentlemanskou dohodu o neútočení před nadcházejícími volbami, což by bylo jistě politicky velmi korektní, ale pro naštvané občany by to byl jen další důkaz toho, že odbory jsou přežitek, korýtko pro nemakačenky.
